Tento smutný příběh je o jedné učitelce z mateřské školky. Paní učitelka ve školce pomáhá dítěti obout si malé kovbojské boty. A dítě ji poprosilo:
"Pani učitelko, pomožte."
Tak oba tlačili, tahali, pořád se do těch bot nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podívá na boty a říká:
"Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně."
Tak se učitelka podívala a opravdu Paní učitelka zachovala klid, boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali tentokrát na správné nohy. Potom se chlapeček na botičky podívá a říká:
"To ale nejsou moje boty." Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho aby na něho řvala:
"To jsi nevěděl dřív," jak původně chtěla, tak s námahou zase botičky sundala a chlapeček říkal:
"To nejsou moje boty, to jsou boty mého bratra a máma mi je nechává nosit."
Učitelka už nevěděla jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. A když mu po té úporné námaze mu pomáhala do kabátu, tak se zeptala:
"Kde máš rukavičky?"
A chlapeček říká:
"Já je mám nacpané v botičkách."
...Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc.