Dnes je 19.11.2017, meniny má meniny a oddychuje 4 ľudí

Vtipné texty - náhľady

Odporúčame

Téma: Čo život dal

Dopredu


Zážitky z Kráľa Šumavy
Jelikoz svalova horecka pozvolna ustupuje, krev z leveho ucha tece jen pri prudsim pohybu, a sadrovy krunyr okolo patere jiz tolik netlaci, rozhodl sem se v nekolika odstavcich zaznamenat zatim nejintenzivnejsi sportovni zazitek sveho zivota. Cela akce zacala pomerne nevinne-barevnym letackem zobrazujicim slachoviteho mladika s hranatymi rysy, v prilehavem barevnem cyklistickem dresu, ledabyle opreneho o luxusni horske kolo. Hezoun byl doprovazen lzivym textem slibujicim " nevsedni sportovni zazitek" v " technicky narocnem terenu". Propagacni material dale popisoval nezazivne podrobnosti jako prevyseni ( nekolik km), profil trate ( pro zdrave cyklisty?), dale jiz zajimavejsi "rockove skupiny, pivo a gulasek v cili". Nabizel dokonce i dve varianty zavodu - "kratkou"(78 km) a "normalni" (100km). Dnes uz nejsem schopen pochopit, ze v jakemsi sportovnim oparu(mozna naladen pravidelnym sledovanim Branek - bodu - vterin?) jsem vazne zvazoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpominek na nedavnych 45 km na silnicnim kole po hladkem asfaltu, z mirneho kopce s vetrem v zadech? Nebo snad vidinou nedavno dobehnuteho Prazskeho maratonu? Kdo vi. Ale co, preci se na poprve nebudu prepinat, rekl jsem si , a nakonec zaskrtl KRATKOU variantu. Pri pozornem cteni dale pochopite, ze prave v tu chvilu jsem se pravdepodobne podruhe narodil.. Faze nulta - priprava Po dukladne analyze sveho cyklistickeho vybaveni jsem zhodnotil, ze jsem nebarevne sladeny a veskrze malo sportovne vypadajici. Toto se nejevilo jako vetsi problem, a o par dni (a tisicu kc) pozdeji jsem pri pohledu do zrcadla v prvni vterine myslel, ze stojim v tesnem zakrytu za Lence Armstrongem. Po teto operaci nastala dulezita faze holedbani, zasilani sms zprav a e-mailu, behem ktere vsichni kamaradi, znami, pribuzni, jejich znami a pribuzni byli dopodrobna seznameni s tim, jakyze jsem to chlapak, kdyz se ucastnim velkolepeho zavodu v drsnem terenu. Pravda, pri letmem pohledu na internet jsem zjistil, ze podobnych chlapaku je v republice jeste cca 3,5 tisice, to mne ale jeste vice utvrdilo v tom, ze zavod bude hrackou i pro nesportovni verejnost, a ze tedy "dopoledne si sjedu toho Krale, a odpoledne si hodim s brachou lehky tenisek." Kolo jsem radne umyl a pro vetsi efekt polepil barevnymi samolepkami typu "I love triatlon" a "no pain, no gain". Myslim take, ze jsem byl jedinym ucastnikem s vyzehlenymi puky na cyklistickych sortkach. Proste-v predvecer zavodu jsem byl ready. Faze prvni - pred startem Prijezd na misto zavodu probehl bez problemu, slunce svitilo a vylestene kolo na strese sluzebniho vozu vysilalo do okoli mnohoslibujici pablesky. Uz parkovani se ale ukazalo byt mensi vyzvou (s ohledem na dalsi prubeh dne vsak zanedbatelnou), jelikoz parkovaci plocha namesti nejmenovaneho mestecka-soude dle bilych car na dlazbe-byla dimenzovana presne na 8 vozu. Okolo sedme rano se nas tam sjelo nekolik tisic. Pote, co jsem po pulhodine jezdeni nasel parkovaci misto v rakosi asi 3 km od mesta snad stoji za zminku to, ze jiz v te chvily jsem zacitil prvni lehke znamky unavy. Odmontovani kola ze zahradky, navleceni leskleho dresu, pricisnuti vlasu navlhcenym hrebenem a lehka projizdka zpet na misto registrace byla uz pouha rutina. Taktez namontovani plastoveho cisla na me kolo (promo - model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou zalezitosti. Pote jsem se snazil protlacit se na namesti, kde se mezitim jiz formoval hucici dav vetrem oslehanych horalu a muzatek vsech vekovych kategorii. Jiz na prvni pohled bylo zrejme, ze na misto v prvni, ale ani padesate startovni rade nedosahnu, a ze tedy boj o stupne vitezu me bude od pocatku neferove zatizen. Kdyz jsem nasledne zaujal pomerne netaktickou pozici hned vedle prodejny damskeho pradla v zadni casti namesti, jen se zavisti jsem mohl sledovat stastnejsi ucastniky protrepavajice svalstvo o cca pul kilometru prede mnou. Uklidnilo mne ale, ze kola mnohych nebyla zdaleka tak umyta a barevna, jako to moje. Zde mala prihoda: Pri zaujimani startovni pozice jsem nechtene zavadil slapkou o lytko Diskobola stojiciho vedle mne. Prominte, spitl jsem. Odpoved hrdelnim hlasem mne mela varovat. "...neres vole, co je pod pet stehu se nepocita". Faze druha - start Konecne zaznel vystrel. Ocekavate-li, dramaticky popis prvnich metru zavodu, budete zklamani jako jsem byl ja. Jeste dalsich cca 5 minut jsem totiz stal na miste , pote opatrne vedl kolo mezi masou tlacicich se a ruzne nasedajicich zavodniku. Po nasednuti a ujeti asi 5ti metru jsem po narazu do jakesi stareny (co ta tady mezi nami spickovymi atlety proboha dela, napadlo mne) jsem poprve spadl. Faze treti - zavod Ti z vas, co nekdy videli tisice cyklistu deroucich se kupredu, by asi byli vykuleni mene nez ja. Pri jizde na kole jsem totiz zvykly videt jednak na zem, jednak dale nez 5 cm pred sebe. Toto bohuzel mozne nebylo.Jen podle narazu riditek do dlani navlecenych do kriklave cervenych rukavic jsem pochopil, ze jsem pomerne brzy opustil(tehdy jsem jeste netusil ze navzdy) asfaltovou cestu, a vydali se vstric korenum, sutrum a roklim. Na asi patem kilometru jsem podle barevneho hada vinouciho se do prudke strane prede mnou odhadl, ze se pohybuji nekde na 300-500 miste. Toto zjisteni bylo pro mne v tuto fazi zavodu prudkym zklamanim, nebot behem sveho holedbani znamym jsem tvrdil, ze preci "jdu na prvni stovku"!Navic na mne kazdou chvili nekdo ze zadu stekl "pravo!" a pak zase "levo!" a ja se postupne propadal hloubeji do startovniho pole. Zacinal jsem se take lehce potit, coz mne rozladilo, nebot jsem chtel vypadat pritazlive na cilove fotografii. Po 15ti kilometrech jizdy do prudkeho kopce proti slunci(obcas prostridaneho kratkym ale zato velmi prikrym sjezdem po korenech ci sutrech vyschleho potoka) jsem pochopil, ze musim poprve zmenit taktiku. Tato zmena probehla z "Umistit se" na "Dokoncit". V tuto fazi zavodu se tento cil zdal pomerne realny, nebot ani ja, ani nikdo jiny okolo jeste nekrvacel, nezvracel ani nebrecel. Jenom snad nekteri volili ostrejsi slova, kdyz za pomoci zubu a nehtu jiz po sedme menili dusi ci retez. Asi meli levna kola... Na tricatem kilometru se objevila prvni obcerstvovaci stanice. Konecne prisla ma sance na lepsi umisteni!! Vychytrale jsem ostrou jizdou minul desitky zavodniku, co zastavovali, nabirali iontove napoje, banany, pomerance, ci energeticke tycinky. Ja pouze dopil v jizde posledni zbytek zteplale zlute limonady z cyklisticke lahve, a vrhl se vstric nejdelsimu stoupani zavodu - mnohakilometrovemu krpalu vedoucimu kamsi do mraku. Teplota v tu chvili dosahovala asi 30ti stupnu, a na mne po chvili zacala dolehat prvni krize. Od zhruba teto chvile pro mne zavod ztratil presne kontury. To co se odehravalo dal, se pokusim slepit ze vzpominek pres sve vnimani v jakesi mlze, z utrzkovitych zablesku pameti, a z vypraveni ostatnich. Po nekolikakilometrovem stoupani v ostrem slunci jsem soude podle kamziku, orlu a nizkych ohnutych stromku - byli na samem vrcholu Sumavy. Slunce rvalo a vzduch ridnul. Ted mely prijit ty tahle sjezdy, ktere snad slibovaly relaxaci a slastny odpocinek! Nestalo se tak. Nebudu vas zdrzovat popisem techto casti zavodu, mozna si jen zkuste predstavit jizdu prazdnym korytem divoke reky, ve sklonu vodopadu, do ktere boure nanesla koreny, kusy stromu a lidskych tel. Odvaha nekterych borcu pri sjezdech byla sokujici, za revu a rinceni soucastek se ritili do udoli, zatimco ja (a nebyl jsem sam) jsem vedl kolo dolu po srazu mezi stromy a kapradim, a stridave si otiral krvacejici rany a slzy. Sjezdy byly prolozeny prudkymi stoupanimi po podobnem povrchu, kde jiz o cyklistice nemohlo byt ani reci. Nevim, jak se ve sportovnim slangu nazyva tlaceni kola do srazu. Jsem si ale jist, ze mnohakilometrova chuze v cyklistickych botach (pro necyklisty: strevice s kusy ostreho zeleza prisroubovaneho k podrazkam) nebude do budoucna patrit k mym oblibenym kratochvilim. Prisel cas na dalsi posun v taktice - z Dokoncit na Prezit. Druha obcerstvovaci stanice mne jiz uvitala bez vetsich naroku na umisteni. Odhodil jsem pomlacene a zabahnene kolo a spadl bezvladne do kade s iontovym napojem. Prisla vsak necekana komplikace! Diky naprostemu vycerpani (Naprostemu? O jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesatem kilometru...) zaludek odmital cokoliv prijmout! Pri zvraceni jsem ale koutkem oka zahledl, ze v predklonu ci kleku je i mnoho spolubojovniku, to mne uklidnilo. Nekteri dokonce vypadali, ze jiz neziji, soude podle polohy jejich tel a krecovitych grimas obliceju. Asi 15 minut jsem pote lezel na zadech, obcas se napil, ublinkl, znovu napil, az jsem do sebe nasilim vpravil neco tekutiny. Na jidlo jsem si netroufl, tak jsem si alespon nacpal do propocene kapsy par energetickych gelu. Posledni faze boje o zivot mohla zacit. Podle propoctu v teto chvili zbyvalo necelych 30 km zavodu. Slovo "zavod" jiz pouzivam ve velmi volnem kontextu, nebot skutecni zavodnici byli jiz v ten moment na stadionu, poslouchali zminene rockove kapely, popijeli pivecko, a pozvolna se - po vyhlaseni vitezu vsech kategorii - rozjizdeli do svych domovu. My ostatni bojujice o umisteni ve treti tisicovce jsme se vsak dale rvali o zivot. Z 24 prevodovych stupnu me fungovalo jiz jenom 8, coz vsak nehralo roli, nebot pri chuzi vedle kola prehazovacka Shimano Ultegra casto ke slovu neprijde. Zadni brzda byla take jiz jenom pro okrasu, coz mne dale diskvalifikovalo i pri sebemensich sjezdech. Predni brzdu jsem totiz po ctyrech padech levym okem na sutry prestal pozivat. Pri kratke odpocinkove pauze (kterou jsem cerpal kazdych asi 500m ) me letmy pohled na hodinky varoval, ze odpoledni tenis jiz nestihnu, nebot jsem na trase uz nejakych sest hodin. Ocima jsem propaloval svuj cyklometr, ktery jako jedna z mala veci na mem kole z Tescoletacku jeste fungovala, a pres slzy odpocitaval kilometry - konecne!! 76...77...78...79?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80 kilometru, uprostred hlubokych sumavskych hvozdu me doslo, ze letacek byl pouhym propagacnim trikem, a ze organizatori zavodu vzdalenost pouze "odhadli" , s odchylkou "plus minus par kilaku, no a co"?? V tu chvili mne presla chut zit. Narval jsem do sebe posledni odporny sladky gel a byl pripraven kazdym metrem zkolabovat. Na zhruba 83tim kilometru jsem konecne v dalce uvidel polni cestu. A po ni i silnici vinouci se mezi domy v dali! Na 85tem kilometru byl definitivni konec. Vklopytal jsem - ne, nejel jsem, nebot cilova rovinka byla opet do kopce - na stadion, ne nepodobny Venclovskemu po jeho pamatnem pokoreni prulivu. Rozdil byl pouze v te zmeti trubek co jsem vlacel za sebou. Nalepka "no pain-no gain" visic z ramu volne fletrovala ne vetru a ja vedel, ze pocet ucastniku v pristim rocniku bude pouze 3499. Epilog Spravny chlap ma zkusit alespon jednou v zivote opravdovou bolest. Alespon se to tak rika. Zeny maji porod. My mame Krale Sumavy. A vo tom to je....
Milon
Ohodnoť!
MizernéSlabéPriemernéDobréVynikajúce
Dopredu
Poslať mailom
Pridať na Facebook
Kód do vašej stránky, blogu
Vytlačiť
Pridať obsah

Poslať mailom

  
  

Pridať obsah

Téma: Súbor:

Odoslaním obsahu potvrdzujem, že pridávam len svoje vlastné diela alebo diela nechránené autorským právom.



Komentáre



           

Vtipné obrázky